Pro našince už dnes nepředstavuje cestování vůbec žádný problém. Dostat se dnes za hranice je nesrovnatelně jednodušší než kdysi, a to ať už se vydáváme kterýmkoliv směrem. Naprostá většina států je s námi dnes dostatečně spřátelená, v čemž se svět odlišuje od toho dřívějšího, kdy bylo spřátelených zemí jenom pomálu.

A tak už dnes nepotřebujeme ani spoustu povolení, aby nám byl vůbec vystaven pas, a nepotřebujeme ani výjezdní doložku, ani předem vyplněné papírové celní prohlášení. Na hranicích pak většinou ani moc nečekáme, natož abychom tam trnuli, zda při důkladné prohlídce toho, co s sebou vezeme, nenajdou celníci či pasová kontrola něco, co se nesmí vyvážet nebo co naznačuje, že bychom se možná už nechtěli vrátit. Dnes už se za nás nemusí zaručovat nikdo z našeho pracoviště či školy a bydliště a odjet můžeme klidně i s veškerým příbuzenstvem, nikoho tu nemusíme nechávat jako ‚zástavu‘, aby bylo komu se pomstít, pokud bychom ‚zradili svou vlast‘.

Dnes se prostě sebereme a klidně i skoro bez ničeho můžeme odjet. A pak se zase vrátit. Když na to přijde, stačí nám často jenom peníze nebo kreditní karta a u některých zemí navíc pas. Vesměs i bez víza.

A tak cestujeme. A jediným omezením jsou pro nás peníze. Protože si takové cesty musíme zaplatit a musíme si na ně tedy i vydělat. Aby bylo aspoň čím jet, co jíst a kde hlavu složit. A dnešní mladá generace už je na to zvyklá natolik, že by nám kdekdo snad ani neuvěřil realitu z dob socialismu. Kdy se stály fronty před státní cestovní kanceláří, která vesměs vyprodala nejlepší zájezdy dříve, než dorazili první zákazníci, a ti nejšťastnější se podívali do vyspělejší ciziny jen v roli chudých příbuzných. A jedli tam trvanlivý salám a polévky z pytlíku, aby si pak za ušetřené minimum valut koupili něco úžasného na památku. Třeba druhořadou elektroniku nebo rovněž nedostatkové džíny.