Každá z nás někde bydlí. A většina považuje právě toto místo za svůj domov. Najdou se ale lidé, kteří jej mají někde úplně jinde. Zdá se tedy, že se může lišit například od místa trvalého pobytu, bez ohledu na to, kolik času v něm strávíme. Není tedy na škodu se zamyslet, proč tomu tak je, a kdy vlastně můžeme dům skutečně nazývat domovem.

Nejprve bychom si měli ujasnit, co si pod tím vlastně představujeme. Pro většinu z nás je to místo, kde se cítíme dobře, uvolněně a v bezpečí, především pak díky lidem, kteří jej s námi obývají. I proto se mnohdy říká, že domovem je rodina.
Nemusí tomu tak však být vždy. Najdou se i samostatně bydlící lidé, kteří právě svůj příbytek považují za domov. Ti se v něm cítí dobře například právě proto, že zde mají pocit soukromí, klidu a míru. Vědí, že jsou tam sami a že nemusí otvírat nikomu, koho nechtějí vpustit dovnitř. To se značně liší od pracovního života, kde musíme mnohdy jednat s lidmi, které zrovna nijak nemusíme.
Je tedy jasné, že pro každého z nás to může znamenat něco jiného. Je tedy otázkou, jak si jej vytvořit. Koneckonců je vhodné, aby byl na místě, kde trávíme skutečně nejvíce času. Ovšem to není až tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
V první řadě by měl samozřejmě působit útulně. Byt, kde je jen postel a několik nevybalených krabic působí neosobně, a je tedy nepravděpodobné, že k němu přilneme. Naopak takový, do kterého jsme vybrali nábytek, kam jsme dali dekorace i předměty, které pro nás mají značnou citovou hodnotu, to už je něco jiného.
A právě na citovou hodnotu bychom se měli zaměřit především. Ta může vycházet buď z místa, nebo z lidí. Každopádně právě toto pouto je to, co dělá dané místo domovem. Bohužel, to nelze vytvořit okamžitě, a ani bychom to neměli chtít. Přesto by to však mělo být naším konečným cílem. Je to důležité i pro naši psychickou pohodu.